Říjen 2006

Síla Halloweenu

31. října 2006 v 18:03 | Jackie |  Moje výtvory :o)
Tak. Mám tady pro vás tu slíbenou povídku. Původně jsem to chtěla v hororovém nádechu s troškou humoru, ale postupně se mi z toho vyklubalo něco úplně jiného... :o) Takže nakonec je to taková smutná povídka se šťastným konce. Není to moc dlouhý... :o) Psala jsem to v melancholické náladě za tónů úžasné písničky... Taky je krásná a smutná... :o) Tak se dejte do čtení a nezapomeňte mi napsat komentář, prosím... :o)
***
Adam Bryan neměl moc přátel. Všichni ho považovali za podivína, dokonce ani vlastní rodina ho nebrala vážně. Proto se uzavřel do sebe. Vcelku hezký a hodný kluk, kterému jen nikdo nerozuměl. Uzavíral se ve svém vymyšleném světě, kde všechno bylo jinak.
Adam se mimo jiné zajímal o magii. Na svých dvanáct let měl hlavu dost přecpanou všemi údaji o prvním čarodějnictví i všemožných zaklínadlech. Věřil v magično, v kouzla a čáry, a asi právě proto ho měli všichni za blázna. On si však trval na tom, čemu věřil a své sny a touhy si vzít nenechal.
Věděl, že v něm také je něco magického. Cítil až v morku kostí, že není stejný jako ostatní. A hodlal všem těm, kteří pochybovali o jeho psychické vyrovnanosti, ukázat, že se v něm hluboce pletli. Že není nula, za kterou ho všichni mají. A spoléhal na sílu dne, na který se narodil, na sílu Halloweenu.
***
Nastal den jeho narozenin, den, na který si nikdo nevzpomněl. I rodičům se rozšířily oči v úžasu, když jim přišla od doktora obálka k výzvě na Adamovu třináctiletou prohlídku. V rychlosti mu dali každý deset dolarů, otec ho poplácal po rameni a zase pokračovali v cestě. V ten moment se Adam rozhodl. Nehodlal tady zůstat. V tomhle pokoji, v domě, ve městě a vůbec v tomto světě.
Vyběhl po schodech nahoru do svého pokoje a otevřel knihu, kterou sám napsal. Ani na obrázky nezapomněl. Byla o jeho snech, povídky plné kouzel a magiky. Jeho vysněné místo. Sedl si na zem, podíval se na své dílo a nečekal už ani okamžik. V obrovském starém pořadači našel příslušnou stránku a dal se do toho.
Ale ista octo empre.
Ale ista octo empre.
Ale ista octo empre.
Ale ista octo empre.
Seděl v tureckém sedu a pomalu se pohyboval dopředu a dozadu.Odříkal nahlas slova, která pro něj byla modlitbou stejně jako zaklínadlem. Doufal, že jeho slova zaberou. Nechtěl být už tím, kým byl tady. Malým divným a všemi opovrhovaným chlapcem, jehož rodiče si nevzpomenou na synovi narozeniny.
Když skončil, otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Pořád to byl ten starý Adam Bryan sedící v tureckém sedu na hnědém koberci v malém podkrovním pokojíčku. A zůstane to tak navždycky. Při této myšlence se mu do očí vehnaly slzy. Zaťal ruce v pěst a tím zmačkal dvě desetidolarové bankovky, na které úplně zapomněl. Rodiče. Další myšlenka, která zapříčinila svědění očí. Ale chlapi přece nebrečí. Zavřel oči jak nejpevněji mohl, ale nezabralo to. Jedna slza přece jen ukápla.
Jako neřízená střela se řítila k zemi, na hnědý koberec však nedopadla. Dopadla na obrázek krajiny nakreslený v sešitě nejlevnější tužkou číslo dvě. Šedá tráva se rozmazala. Po krajině se začal prohánět vítr. Vířil šedé listí v korunách šedých stromů. Začal prohánět šedé mraky po obloze až odhal šedé kouzlo měsíce za nimi schované. Rozvířil také vlasy jednoho šedého třináctiletého chlapce, který se objevil na obrázku hned vedle šedého slaného jezírka vzniklého z vlastní slzy. Tohle bylo jeho vysněné šedé království, kde pro nikoho už nebude šedivou myší. Kde bude navždy a šťastný.
***
Tak co? Nevim, jaký reakce mám čekat... :o) Ale budu ráda za každou! :o) Tak pište! :o)

Anketa... Tak trochu... :o)

30. října 2006 v 20:16 | Jackie |  Ankety
Tak. Opět tady mám pro vás něco, co ani tak není anketa, jako spíš otázka, kterou k mojí radosti určitě pěkně rozeberete, že? :o) Protože klasická anketa by k tomuhle byla dost zbytečná, nechám vás to napsat do komentářů... :o) Omlouvám se... :o) Nechám vás, ať si tuto otázku pojmete z jakéhokoliv hlediska... :o) Skuste nad tim zapřemejšlet a čekám hodně dlouhý odpovědi... :o)
Jaká postava (hlavní i vedlejší, je to jedno) podle vás v sedmém dílu hodně zasáhle do děje? Jakýmkoliv způsobem. A napište důvod, proč si to myslíte... :o)
To bylo zase jednou stupidní, co? :o) No, snad mi to prominete a uděláte mi laskavost tím, že něco sesmolíte... :o) Děkuju! :o) Abych si vás aspoň udobřila, přidávám jeden z mých nejoblíbenějších obrázků... :o) A když říkám jeden z nejoblíbenějších, kdo na něm může bejt jinej než Sirius? :o))

Novinky

30. října 2006 v 19:21 | Jackie |  Ostatní
Tak. Sami jste si všimli, že poslední dobou tady tolik článků nepřibejvá... Moc se to tu holt nehejbe... Chtěla bych se za to strašně omluvit a slíbit, že do budoucna to bude lepší!!! :o) Neměla sem tady na to moc čas, ale budu se snažit si ho udělat!! Slibuju! :o) Tak, ještě mám pro vás pár plánků do budoucnosti... :o)
Jak, doufám, nikomu neušlo, zítra bude HALLOWEEN!!! :o) Já ani nevim proč, ale pro mě je to strašně důležitej den! :o) Sice se u nás neslaví, což je obrovská škoda, ale pro mě má pořád svoji magickou moc... :o) Možná je to tim, že jako zastánce Harryho Pottera miluju všechny kouzla, magično, tajemno a vůbec všechno s tim spojený... Takže tenhle den je pro mě svátek s velkým S! :o) Nevim, jak je to u vás, ale já to tady budu slavit! :o) Taky chystám na zítra povídku... Samozřejmě o Halloweenu. Bude to něco jako horor, teda pokusim se, protože tenhle útvar sem ještě nepsala... :o) Ale snad se mi do toho podaří vecpat i trošku humoru... :o)
To mě přivádí k tomu, že už strašně dlouho píšu další kapču Záškodníků... :o) Omlouvám se za to spoždění, ale jak sem už psala, nebyl čas... Ale bude! :o) A pokusim se, aby to aspoň stálo za to, když mi to tak šíleně dlouho trvalo... :o)
Taky mám pro vás anketku, abyste se nenudili a abych aspoň kapku zaplnila ten čas, kterej budete čekat na další povídky... :o) Čekám, že o tom trošku zapřemýšlíte a pořádně to rozvinete... :o) Takže anketa bude v dalším článku... Ještě ji musim připravit... :o)

Můj výlev... :o)

29. října 2006 v 0:56 | Jackie |  Ostatní
Tak... :o) Jelikož má závislost nezná mezí, dneska jsem se znova koukala na trojku Harryho Pottera... :o) (pokolikátý už???? :o)) A musim říct, pokaždý si všímám jinejch věcí... :o) Vtipům se směju ať už to vidim postý... :o) Ale je tam jedna věc, která mě fakt zaráží, dost rozčiluje a popravdě, taky uráží!!!
Všimli ste si, že ve všech dílech má Harry modrý oči?? MODRÝ!!! Kolikrát se v knížce zdůrazňovalo, že oči má zelený po Lily? Po své matce? Koukám, že tvůrcům utekl dost základní fakt! Kdo by neznal tu frázi?? Je to ode mne asi dětinský, ale mě to dost štve. Nojo, chudák Daniel by kvůli mě musel nosit čočky... :o) Třeba je mu to nepříjemný nebo je na to alergickej, ale copak moderní technologie by s tim nedokázala něco udělat? Co skusit počítače? Nebo cokoliv jinýho? Nebude to spíš tvůrcovou leností? Podle mě by člověk, kterej tu knížku ani nečet, což je patrno z toho, jak to teď vypadá, ten film režírovat neměl. Nezaslouží si to, když nezná ani nejdůležitější fakta!!!
Promiňte, omlouvám se za tenhle výlev, ale fakt je toho na mně moc... Jen sem se chtěla zeptat na váš názor... Co vy si o tom myslíte? Doufám, že nejsem jedinej magor a že to někoho rozčiluje stejně... :o) Pište komentáře, prosím... :o) A ještě důkaz místo slibů... :o)))

MS v breakdancingu 2005.. :o)

28. října 2006 v 16:47 | Jackie |  Sport
Tak... Jak víte, dřív tenhle blog nebyl jen o Harrym Potterovi a jeho světě. Vlastně jsem se o něm nezmiňovala skoro vůbec... :o) Tak abych neošidila ty, kteří sem chodili dřív, než se to takhle přesměrovalo, rozhodla jsem se dneska tady udělat takovej mimo-HP svět... :o) To znamená v překladu do češtiny, že sem budu dávat články, který nemaj s tim našim světem nic společnýho... :o) Doufám, že se příznivci HP nebudou moc zlobit... :o)
První, co jsem sem chtěla dát, je mistrovství světa v breakdancingu... :o) Sice starší věcička, ale to je jedno... :o) Já, abych pravdu řekla, mám break moc ráda... :o) Přivedl mě na něj můj bratránek, kterej ho dělá... :o) Chvilku jsem dokonce chodila na breakovej kroužek... :o) Ale moc dlouho jsem nevydržela... Bohužel nebyl čas... :o( A v porovnání s klukama, který tam se mnou chodili... No, víte, jak to myslim... :o) Takže mi nezbejvá, než na to koukat s otevřenou pusou a sledovat všechny ty týpky... :o) Miluju to!!! :o)
K tomu mistrovství... Bylo to v Německu. Vyhrál to jeden francouz, do kterýho bych na první pohled ani náhodou neřekla, že by dokázal tak úžasný věci, jaký tam předváděl! :o) Jmenuje se Lilou a je vážně úžasnej!!! :o) Já osobně jsem fandila Hong 10, kterej skončil druhej... Nojo, ale v porovnání s Lilou... :o) Další můj favorit byl Junior, kterýmu fandim už dlouho, ale ten vypad už ve čtvrtfinále... :o) Stejně vám ty jména nic neřikaj, tak tenhle svůj výlev zkrátim... :o) Zkrátka a dobře, odkázek máte tady. Nečekám, že by se tam někdo koukal, rozhodně do toho nebudu nikoho nutit! :o) A předem upozorňuju, že to má přesně 25 minut a 41 vteřin... :o) Je to jen takovej přehled... :o)
Ještě musim říct, že se mi strašně líbila písnička u toho finálovýho battelu... :o) Kdyby ji někdo měl, tak posílejte! :o) No, to je tak asi vše... :o) Omlouvám se za to, jen jsem potřebovala vyčistit svědomí, že tady všechno kromě Harryho momentálně zanedbávám... :o)

Další spíš otázky než anketa.. :o)

27. října 2006 v 16:06 | Jackie |  Ankety
Tak. Jelikož teď bych se vás chtěla zaptat na víc věcí a ankety by k tomu byly stručně řečeno na prd, zeptám se normálně a odpovědi mi zas pište do komentářů, ju? Jde spíš o takové vaše domněnky, co vy si myslíte. Takže ty otázky:
1) Myslíte si, že je Brumbál opravdu mrtvý?
2) Myslíte si, že je Snape skutečně ve službách zla? Nebo to jen hraje?
3) Kdo je podle vás tajemný R.A.B?
4) A poslední - Myslíte, že se Draco nakonec přidá na stranu dobra?
Já vim, je to hodně podobný tomu, co tady bylo předtim... :o) Moc by mě potěšilo, kdybyste nepsali jen ANO a NE, ale taky to kapku rozvedli... :o) Nojo, já vim, že si toho na vás vymejšlim docela dost... :o) Já sama bych musela dost přemejšlet... :o) A taky sem vás chtěla poprosit, abyste psali jen to, co si opravdu myslíte, ne v co doufáte! :o) To je asi tak vše, fakt se těšim na vaše odpovědi a názory... :o) Tak šup do psaní! :o)

Koblížci

27. října 2006 v 12:03 | Jackie |  Moje výtvory :o)
Tak. Po delší době, kdy jsem tady na to neměla moc času přicházím s novou povídkou. Je to ten slash, kterej jsem psala tak dlouho... :o) Ne, že by to bylo nějak dobrý, jen jsem nevěděla, jak dál... :o) Doufám, že se to bude líbit. Je to o osobách, který nejsou v tomhle směru povídek tak frekventovaný... :o) Jinak přeju příjemný počteníčko! :o) A Záškodníky se pokusim přidat co nejdřív! :o)
***
"Vy ste fakt největší tupci, jaký jsem kdy v životě viděl! Takový holky by byly rády i kdyby je na ples pozvala gumová kachnička a ony vás odmítly? Nevim, co s váma dělat. Vy to snad děláte schválně. Udělali jste všechno pro to, abyste na ten ples šli spolu. Ale já už vás nebudu řešit a nebudu se za vás doprošovat. Tyhle holky byly vaše poslední naděje. Teď se může leda jeden z vás převléknout za holku, nebo snášejte posměšky za vaši neschopnost. Váš problém. Kdybyste aspoň využívali svoje zakrnělý mozečky, mohlo to všechno bejt úplně jinak. Přeju vám příjemnou zábavu. A opovažte se tam ke mně hlásit. Jen byste mě zesměšnili stejně jako sebe."
Po vyčerpávajícím monologu, který poslouchali se sklopenými hlavami se Draco na ně naposledy pohrdavě podíval, otočil se na podpatku, chytil Pansy za ruku a nosem u stropu odcházel.
Crabbe a Goyle se na sebe ani nepodívali a šli na večeři. Každý měl plnou hlavu toho, co se stalo. Zítra se má konat vánoční ples turnaje tří kouzelnických škol a oni si měli namluvit holku, která by byla ochotná tam s nimi jít. Ale to díky jejich vzhledu a inteligenci bohužel nebylo možné. Ani ty dvě poslední, které ještě neměly partnera a které by (díky podobným vlastnostem, jaké mají Crabbe a Goyle) přicházely v úvahu s nimi nechtěli nic mít. A tak kluky čekal večer strávený bez dámské společnosti.
Ale zdálo se, že ani jeden si s tím neláme hlavu. Naopak, zdáli se oba spokojení. U večeře se usmívali, sice spolu neprohodili ani slovo, protože měli plnou pusu svého nejoblíbenějšího moučníku, koblih, ale občasné pohledy a úsměvy nebyly zdrcené, jak by se v dané situaci čekalo. Když už byla mísa s koblihami prázdná, mlčky vstali a vydali se do zmijozelské společenské místnosti.
***
"Já tam stejně nechtěl jít s žádnou pitomou husou. Furt by chtěla abych jí nosil pití, nutila by mě tancovat a vůbec. Takhle to bude lepší, žejo?" začal nejistě Crabbe obhajovat svoji neschopnost.
"Jo. Přesně. Takhle si to tam užijem podle svýho jen spolu," zabručel Goyle odpověď a usmál se na kamaráda.
Seděli v ložnici každý na své posteli a koukali do blba. Oba mysleli na to samé. Na večer, který je čekal. Na ples, kde budou spolu bez partnerek.
Crabbe se začal převlékat do pyžama. Za ty roky co ho měl mu však už bylo docela dost malé. Jak se pokoušel prostrčit hlavu otvorem k tomu určeným, zasekla se mu tam, nemohl ji vytáhnout a nešla vrazit ani tam.
"Ty seš fakt nemehlo. Počkej, pomůžu ti," začal se řehtat Goyle. Přišel ke kamarádovi, chytil pyžamo a prudce trhnul. Crabbova hlava vletěla dovnitř. Jak ji dostane zase ven, o to se nestarali. Chvíli stáli naproti sobě. Pak se oba jako na povel obrátili zády k sobě a každý si hleděl svého. Zalehli do postelí, sotva zabručeli "dobrou" a usnuli.
Ráno byli oba veselí. Jen tak, pro nic zanic. Na snídani dokonce spořádali víc koblih, než u nich bylo zvykem. Začali se připravovat na večer. Byl sice daleko, ale psychická vyrovnanost je stejně důležitá jako ta fyzická.
***
Konečně byl večer, okamžik, na který čekali. Byli šťastní, že si Pansy konečně přišla pro Malfoye. Už je otravovaly jeho věčné kecy, jak si hodlá s Pansy dneska užít a že oni jsou tupci, když musí jít spolu. Ale ani jednomu z nich to nevadilo.
Stáli v davu před velkou síní. Jak čekali, všichni na ně koukali jak na blbce, když nemají partnerky. I tak mudlovská šmejdka Grangerová někoho má a oni tam stojí sami spolu.
"Tak asi pudem dovnitř, ne? Všichni se vypromenádujou a pak budem moct v klidu vypadnout. Kdo je zvědavej na nějakýho Pottera nebo mudlovskou šmejdku? Já teda rozhodně ne," vrčel Goyle v jednom kuse. Zdálo se, že je nervózní. Z čeho? To, že nemá partnerku už dávno překonal…
"Klídek, Goyle," zarazil ho Crabbe.
Ples už byl zahájen a všichni se bavili. Všichni až na dva valibuky, kteří seděli u dveří a mlčeli. Po chvíli se tiše vytratili, ani si toho nikdo nevšiml.
"Už jsem se na ty jejich ksichty nemohl koukat," řekl Crabbe a zasmál se. Teď teprve začne večer. Teď teprve si užijí!
"Jo. Tak kam? Komnata nejvyšší potřeby?" zeptal se Goyle.
"Kam jinam. Jediný místo, kde nás nenajdou," odpověděl Crabbe.
Když přišli do sedmého patra, poprosil Crabbe, aby mohl místnost vyčarovat sám. Třikrát přešel okolo hladké zdi a na něco usilovně myslel. V tom se tam objevili dveře. Potěšeně vzal za kliku a vešel. Bylo to tu přesně podle jeho představ. Menší místnost s krbem, dvěma křesly, stolkem, spoustou polštářů na zemi a co hlavně, s lahví ohnivé whisky a mísou koblih na stole.
"No teda, to se povedlo," uznal Goyle. Rozhlížel se kolem a musel se usmívat. Přesně tak si to tu představoval ve svých snech, když…
"Tak si sednem, ne?" navrhl Crabbe. Sedli se ke stolku a dali se do pití. Whisky rychle ubývala a tak si museli přát další láhev. To už měli oba značně upito.
"Zajímalo by mě, co teď dělá Praco s Dancy. Teda… Draco s Pansy…," zakoktal se opilecky Crabbe.
"Určitě nic nepříjemnýho," zasmál se Goyle. "Vidíš, že si to umíme užít sami i bez nějakejch potřeštěnejch dylinek! Jen by se nám motali. Takhle je to daleko lepší…" řekl a znovu si loknul ohnivé whisky.
"Víš a moc hezky si to tady vymyslel… Ty, ty, ty…," snažil se vstát z křesla, ale nohy se mu podlomily s on upadl na zem.
"Ty děláš, jako kdybys byl opilej," zakřenil se na něj Goyle. Vstal a pokusil se vytáhnout kamaráda zpátky na nohy. Ale jeho rovnováha byla dost silně podkopaná lahví whisky, kterou před chvilkou vypil. Takže skončil na zemi vedle Crabba.
"Ty seš takový moje trdlo, co?" usmál se Crabbe a podíval se na kamaráda, který se snažil vydrápat na nohy.
"Zůstaň ležet. Tady dole je to stejně lepší! A když ležíš, tak máš jistotu, že nespadneš!" obrátil se čelem ke Goylovi, který boj s vlastníma nohama vzdal.
"Mě stejně žádný holky nezajímaj," řekl zničehonic Goyle. Koukal se do stropu a přemýšlel. Teď nebo nikdy.
"Musím ti něco říct," řekli oba ve stejnou chvíli. Zasmáli se na sebe, i když jim oběma bylo spíš na zvracení z nervozity.
"Tak začni," řekl nakonec Goyle.
"Ne, ty začni," zasmál se Crabbe. "Dámy mají přednost!"
"Kruci, děláš mi to ještě těžší," zamračil se Goyle. "Člověk ti chce něco důležitýho říct a ty si z něj děláš srandu!"
"Promiň, už mlčím. Jako hrob," řekl Crabbe a podíval se na kamaráda.
"No, víš… Chci ti říct… No, já prostě… Já tě…" nemohl se vymáčknout. Ani to nebylo potřeba.
Crabbovi to došlo hned. Aby ušetřil kamarádovi trápení, naklonil se a jemně se dotknul svými rty těch jeho. Když se odtáhl, usmál se.
"Já tebe taky," řekl.
Goyle už neváhal a vrhl se po "kamarádovi". Nemohl se ho nabažit. Líbali se strašně dlouho. Jako by chtěli dohonit všechen ten ztracený čas, kdy vedle sebe mohli fungovat jen jako kamarádi. Po době, když už nemohli popadnout dech se od sebe odtáhli.
"Jsem za to rád, koblížku," řekl Goyle a pokračovali, kde přestali.
***
Jsem fakt zvědavá, co na to budete říkat... :o) Je to přece jen můj první pokus o povídku s touhle tématikou... :o) Takže nešetřete na komentářích! :o)

Ani ne anketa... :o)

25. října 2006 v 21:01 | Jackie |  Ankety
Tak. Abych odůvodnila to, že dneska nepřibyl žádnej novej článek a ani pokračování záškodníků, byla jsem celej den v luftu... :o) Zůstávala sem po škole u kámoška a pak šla na volejbal... Teď jsem přijela a nemám sílu na to něco psát... :o) Takže přidám jen jediný.
Tohle neni ani anketa, jako spíš takovej dotaz, na kterej mi odpovídejte v komentářích. Budu moc ráda, když se nad tím skutečně zamyslíte a pěkně se rozepíšete! :o)
Jde o to, abyste mi napsali, co se podle vás stane v sedmém díle Harryho Pottera. A nemusí to bejt ani tak to, co by tam dala Rowlingová, ale jak byste to třeba zakončili vy. Nechám na vás, jestli to zpracujete jako seminární práci, jen by mě zajímal váš názor... :o) Stačí taková hrubá osnova... :o) Tak jestli se vám do toho chce, máte chuť přidat mi sem dlouhej komentář, tak do toho. :o)
Jo a další články přibydou asi až zítra večer, máme oslavu bráchovýho svátku... :o)

Anketa - Weasleyovi

24. října 2006 v 21:49 | Jackie |  Ankety
Tak. Aby mi sem dneska něco přibylo, je tady aspoň anketka. Je to další záludná otázka a já sama si s ní nevim rady... :o) Navíc jsem se rozhodla potrápit Nárii a ostatní, kteří milují dvojčata. Když teď máte vybrat jenom jednoho - kdo to bude? :o) Jsem moc zvědavá! :o) A mám pro vás taky krásnej obrázek... Jeden z mejch nejoblíbenějších! :o) Krásnej, co? :o)
Nádhernej, co? Já tenhle obrázek miluju! :o) Líbí? :o)

Králíci, hvězdy a hromada hnoje

23. října 2006 v 21:03 | Jackie |  ...Záškodníci
Tak. :o) Dneska jsem dosesmolila třetí kapču týhle povídky, která mě baví čím dál víc... :o) A taky se mi zdá, že je čím dál tim delší... :o) Ale vy se tím prokoušete, no ne? :o) Obrázek mám zase vypůjčenej od Verďušky... Já prostě nemůžu najít jiný schopný než ty, který ona tam má... Takže, Veru, moc promiň, je mi to blbý... *stydlík* :o) No, tak se do toho dejte... :o) Přeju příjemný a ničim nerušený počteníčko... :o)
***
"Hele, ty, Frede, neměli bysme už vstávat?" zívl George ještě rozespalý. Venku už dávno svítilo sluníčko, ptáčci zpívali a určitě bylo nejmíň půl desátý.
"A není už nějak pozdě? To bysme se pěkně zapsali, kdybychom přišli pozdě už na první hodinu…" zívl Fred, ale určitě ho to tolik nevzrušovalo.
V ložnici bylo pusto. Dvě postele byly pečlivě ustlané, peřina na té třetí byla zmuchlaná do obrovské koule, ze které koukala jedna noha. Kluci na sebe mrkli. Oba napadlo to samé. Vzali si v koupelně ten největší kýbl, jaký našli, nalili ho po okraj ledové vody a po špičkách se plížili k poslední obsazené posteli.
George chytil jeden roh peřiny a zatáhnul. Odhalil tak Leeho stočeného do klubíčka, který spokojeně vyspával s otevřenou pusou. O zlomek vteřiny ho Fred polil vodou z kbelíku a oba zařvali z plných plic "budíček!!".
"Ježiš, mami! Vždyť to ti blbí králíci jeden den bez sena vydržej, ne? Nech mě spát," zamumlal ze spaní, ale hlasitý smích dvojčat ho úplně probudil. Začal se smát s nimi, ale když se podíval na sluneční hodiny ven z okna, tak se zděsil.
"Kruci, vždyť už aspoň devět!! Přijdem pozdě! Dělejte!!!" začal chaoticky pobíhat po pokoji, což donutilo i dvojčata k nějaké aktivitě.
"No co, stejně máme Dějiny čar a kouzel. Starej mrtvej Binns si stejně ani nevšim, že tam má žáky, natož že mu nějaký chyběj…" obhajoval je Fred a vůbec mu to nedělalo starosti. Letěli chotbami jak pominutí a museli se ptát na cestu jednoho obrazu s kostlivcem ve skříni. Ten jim vysvětlil, kde učebnu dějin najdou.
Když přišli před třídu, otevřel Fred dveře a pustil kluky dovnitř.
"Já ještě chvilku počkám," mrkl spiklenecky na svoje dvojče.
"Počkejte, co chystáte?" zeptal se Lee, ale to už ho George strčil dovnitř.
"Dobrý den, pane profesore. Omlouváme se, my jsme zaspali," řekl a táhl Leeho s sebou. Kluci se posadili do zadní lavice.
Binns jen kývl a pokračoval v nudnév výkladu. Po chvíli se zase otevřely dveře. Fred vcházel dovnitř.
"Dobrý den, pane profesore. Omlouvám se, zaspal jsem," papouškoval Fred bratrova slova.
Profesor Binns se zmateně nejdřív podíval na Freda a potom na místo, kam před chvilkou zamířil George. Vedle Leeho však bylo prázdno. Chvilku těkal očima od Freda k volné židli, potom jen poklepal hlavou a poslal Freda sednout. Lee se kroutil zadržovaným smíchem, ale statečně se držel.
Fred si sedl k Leeovi z druhé strany a mrkl na spolužáky, kteří se na něj otáčeli. Profesor se za chvíli zase vrátil do normálu a vykládal dál svým monotónním hlasem. Když se však zase otočil zpátky k tabuli, George vylezl zpod lavice, kde byl schovaný. Rychle si sedl na židli vedle Freda.
Binns se otočil zpátky a vykulil oči (i u duchů je to možný). Dvojčata si sborově psala do sešitu a ve stejnou chvíli zvedly hlavy, aby se podívali na tabuli. Měli na sobě i stejné oblečení, modré svetry a vyšitými písmeny G a F. To však hravě zakryli.
Profesor nevěděl, co si má myslet. Zatřásl hlavou, ale pořád "viděl dvojmo".
"Studenti, zbytek hodiny máte volno. Já si musím za zajít na ošetřovnu nebo si dát ledový obklad na hlavu… Asi na mě leze nějaký bacil," řekl a proplul tabulí pryč. To, že zapomínal, že je duch momentálně žákům vůbec nevadilo. Aspoň se ulili. Všichni se seběhli kolem Freda a George a dávali hlasitě najevo, že jsou třída.
"No vidíš, Georgi, tímhle bysme se mohli živit. Jak ušetřit žáky školní docházce," pošeptal Fred bratrovi a oba se rozesmáli.
***
Jestliže se po zahajovací hostině našel někdo, kdo neznal dvojčata Weasleyovi, rozhodně o nich nejméně stokrát za ten den slyšel. A nebylo to jenom s fintou na profesora Binnse, která se mimochodem rozběhla po Bradavicích jako hejno pavouků. Mohla za to i hodina Kouzelných formulí.
Fred s Georgem sice nebyli nijak moc snaživí žáci, přesto zdědili po rodičích jistý talent, který se nezapře. Byla to jejich první hodina a oni zkoušeli kouzlo Wingardium leviosa. Chlapci zvládli přinutit své pírko létat hned na první pokus a tak chtěli zkusit něco těžšího. Fred řekl Wingardium leviosa jen tak a švihnul hůlkou do prostoru. Jaké bylo jeho překvapení, když se zvedla jedna z knih profesora Kratiknota. To by nebylo nic zvláštního, kdyby to ovšem nebyla ta kniha, na které profesor stál!
Fred tím byl tak zaskočený, že trhl hůlkou prudce do strany. To kniha pod maličkým profesorem formulí podjela, narazila do protější stěna a profesor spadnul zády na katedru. Dva silní chlapci mu pomáhali na ošetřovnu, protože mu křuplo v zádech.
To sice nebylo úmyslné, ale stejně to třídě nedalo, aby klukům poblahopřáli a aby se do sytosti zasmáli. Fred a George byli pro všechny hvězdy. Pro všechny, vyjímaje jednoho zrzavého mladíka s pihami na nose a přísným pohledem.
"Frede, Georgi. Jak si to představujete? Jste na škole sotva dva dny a už způsobíte takový povyk. Jen počkejte, já napíšu matce. Ta si to s vámi vyřídí," řekl Percy. Nenechal dvojčata ani nic říct a s nosem u stropu odcházel do své ložnice.
S tím se Fred a George nehodlali smířit. To chtělo pomstu. Nesnesli žalobníčky. A když byli v jejich vlastní rodině? To CHTĚLO pomstu. Proto jednoho dne na dveře Percyho ložnice zaťukala neviditelná ruka. Ve chvíli, kdy otevřel dveře, podíval se dolů na zem a zvedl balíček, který tam ležel, se ozvala hrozitánská rána.
Všude v dosahu tekla hustá, zelená a strašně smradlavá břečka po stropě, po stěnách a hlavně po Percym. Ať drhnul jak chtěl, břečku dolů dostal, ale smrad se za ním táhnul ještě několik týdnů. Percy zuřil, ale Fred s Georgem měli tolik očitých svědků, že v dobu výbuchu i před výbuchem seděli ve společenské místnosti, že obviňování vzdal. Navíc, na škole ho přece nesnášelo daleko víc lidí, jak říkali dvojčata.
***
Ten den byl pro oba skvělý. Toužili po pozornosti a tohle pro ně bylo to pravé. Všechno bylo perfektní, až na dvouhodinovku lektvarů, která je čekala následující den.
Dvojčátka a Lee tentokrát vstali dostatečně brzo. Chtěli totiž na lektvary sedět někde hodně vzadu. Daleko od toho odpornýho Snapea a orlím nosem a mastnými vlasy. Viděli ho sice jen párkrát, ale slyšeli o něm v jednom kuse. Hlavně studenti z Nebelvíru na něj nadávali. Byl to ředitel Zmijozelské koleje a nebelvíráky nesnášel.
Stejně jako ostatní učitelé, které zatím měli začal nejdřív povídat o svém předmětu. Říkal, že lektvary jsou jeden z nejdůležitějších oborů kouzelnictví vůbec. A tak dál… :o) Přejížděl přitom očima všechny žáky. Když dorazil až dozadu na dvojčata, na chvilku se zarazil, přes obličej mu přejelo něco jako zlověstný úsměv, pokud to teda Fred a George pochytili správně. Už teď věděli, že lektvary rozhodně nebudou zábava.
Snape jim na první hodinu zadal práci. Měli připravit jednoduchý lektvar na léčení menších odřenin a puchýřů. Na tabuli mávnutím hůlky napsal postup a ingredience a nechal je pracovat. Chvíli jen seděl za katedrou a pozoroval, jak pracují. Poté vstal a začal procházet mezi jednotlivými studentu. Sem tam pochválil někoho ze Zmijozelu, nebelvírské studenty naopak peskoval.
"No, pane Higgsi, váš lektvar je více než dobrý. Přiděluji Zmijozelu deset bodů," řekl, aby ho všichni dobře slyšeli.
Fred se podíval na toho Higgse. Byl to odporně hubený chlapec střední výšky. Vlasy měl špinavě blonďaté a oči přivřené tak, že z nich byly jen škvírky. Jeho banda ho poplácala po zádech. Bylo jasné, že to bych jejich vůdce. S arogantním úsměvem se rozhlédl po třídě. Zastavil se očima na dvojčatech, poté si potichu odfrkl a začal něco šeptat kamarádům. Všichni se rozřechtali jako stádo volů, které připomínali. Jediné slovo, které Fred z jejich hovoru zaznamenal bylo "Weasley…"
"Tak to ne…" zabručel potichu Fred a po chvíli přistály Higgsovi ve vlasech čerstá skřetí játra, která byla naříznutá na kraji, takže Higgsovi tekla po vlasech a krku hnusná žlutá hmota.
"Kdo to byl?" zahřměl Snape, když si prohlédnul škody, které způsobila skřetí játra na hlavě jeho oblíbence.
"Já," řekl Fred odhodlaným hlasem. V tuhle chvíli neměl strach z toho, co mu Snape udělá, ať je to cokoliv.
"Á, pan Weasley. To jsem si mohl myslet. Mohu se zeptat na důvod, který vás vedl k tomuto činu?" zeptal se povýšeně. Z očí mu šlehaly blesky.
"Promiňte, udělalo se mi špatně z jedný hromady hnoje… Z tý hromady, co právě dostala játrama do hlavy. No co, když mu chybí jistý důležitý orgán v hlavě, může mít aspoň nějaký na hlavě…" podíval se profesorovi přímo do očí. Třída vybuchla smíchy. Všichni kromě stáda volů a jejich vůdce, slavného Higgse.
"Odečítám Nebelvíru deset bodů," řekl pouze Snape. Vrátil se před tabuli a dodal: "A uděluji vám školní trest. Nevím zrovna, který jste Weasley, ale stejně je to jedno… Pakáž jako pakáž… Takže přijdete oba," uchechtl se.
Dvojčata to nechala být jen kvůli tomu, že už v hlavě spřádala plán pomsty. A ta rozhodně bude sladká…

Nápoj lásky

23. října 2006 v 16:03 | Jackie |  ...Moje básničky
Tak. Moje poslední básnička z dnešního dne... :o) Proto že jsem si řekla, že těch morbidností a tragédií bylo už dost, napsala jsem parodii. :o) Je to z prostředí Harryho Pottera, takže doufám, že se to bude líbit... :o) Je to o Ronovi a o dívce, do které se zamiloval... :o) Víc už si přečtete v básničce... :o)
Nápoj lásky
Ron si kleká, strach ho leká,
dnes ho první rande čeká.
Jeho láska převeliká
na místo konání spěchá.
"Ahoj, Rone, tak jsem tady.
Kam půjdeme? Do zahrady?"
Odhalila svoje vnady,
rázem všechno padá smrady.
Ron hned vzdychá, to je klika,
vidí, že nový vztah vzniká.
Výstražné tlačítko bliká,
on se toho nezaleká.
"Pojď sem, kotě, dej mi pusu,"
je obětí jeho vkusu,
hned se radši dá do klusu,
by unikla tomu hnusu.
"Neutíkej, lásko moje,
chci cítit krásné rty tvoje.
Kvůli tobě vzdám se boje,
přinesu ti kytky troje."
"Rone, víš, že tohle nejde,
ono z toho brzo sejde,
hned jak nápoj lásky přejde.
Ani nebyl pro tě, blejde!"
"To chceš říct, je někdo jiný,
koho máš teď v srdci, Ginny?
Já se cítím tolik vinný,
do své sestry zamilovaný..."
Nojo... :o) Pokus o vtip a o parodii... :o) Ale moc mi to holt nejde... :o) Ty verše jsou jak kdyby je skládalo devítileté děcko... :o) Takže promiňte, bylo to jen tak pro spestření... :o)

Jehla

23. října 2006 v 13:56 | Jackie |  ...Moje básničky
Další moje básnička... Ze života, smutná... :o) Taková výstraha těm, kteří by si chtěli něco začít se svinstvem zvaným droga. Varuju - pár kámošů už na to dojelo... :o(
Jehla
S jehlou v žíle tiše vzlykáš
ta bolest ti nedá spát
další dávku musel sis dát,
teď se blahem zalykáš.
Ta mrcha, co krev ti pálí
-jehla, droga - nepřítel
tvých absťáků stvořitel,
co zas mizí někde v dáli.
Tohle už je úplné dno,
níž už klesnout nemůžeš,
když to svinstvo přemůšeš,
tak minulost už bude jedno.
Boj jsi vzdal aniž ses snažil,
teď dva chlapi v černém saku
zapínají vršek vaku,
aby tělo oheň škvařil.

Výčitky svědomí

23. října 2006 v 13:45 | Jackie |  ...Moje básničky
Další moje básnička... Trošičku morbidní, ale to už jste si zvykli... :o) Tuhle jsem napsala o dějáku... :o) Nejnudnější hodina na světě!! :o)
Výčitky svědomí
Koukals na tu bitvu tuhou,
ruce, nohy v krvi plavou,
hrobník se sklopenou hlavou,
sbírá hlavy, jednu, druhou.
Kolik žen a kolik dětí
sedí doma v koutě tiše,
hrůzou, strachy sotva dýše,
zda se manžel, otec vrátí.
Ten tvůj rozmar - být král světa
všechny sny těm lidem vzal,
za svou zemi že se pral
a teď je po těch mužích veta.
Slzám jsi se neubránil,
ale teď už pozdě je,
nezbývá už naděje,
že život bys jim nějak vrátil.
Podíval ses na ta jatka,
stejně jsi byl špatný král,
meč jsi si na hrudník dal
a zatlačil - smrt byla hladká.
Nemůžu si pomoct, ale tahle básnička se mi docela líbí... :o) (Já vim, samochvála smrdí... :o))

Oběť

23. října 2006 v 13:40 | Jackie |  ...Moje básničky
Když už jsem tyhle básničky sesmolila, tak je sem dám. Tahle vznikla o matice... :o) Ne, že by to vypovídalo o tom, jak ta naše hodina vypadá... :o) I když možná občas trochu jo... :o)
Oběť
U stromu klečíš a
s rukama za zády,
klepeš se strachy, vždyť
TO dávno je tady.
Proč se nebráníš, když
smrt klepe na dveře,
s tebou si pohrává
výská ti kadeře.
Vzpomínáš na dobu,
na štěstí na dosah,
zdá se to dávno,
co osud po tobě sáh.
Teď jsi tu spoutaná,
oběť na oltáři,
nemáš už naději,
že slunce zazáří.
Tak jako každý rok,
by mohli šťastně žít,
obětí pro TO
se musí tví lidé zříct.

Krutý prst osudu
ukázal na tebe
teď jenom doufáš,
že budeš moct do nebe.
TO už je tady,
tak připrav se na konec,
na polmalinkou smrt,
na krev a na bolest.
Po chvíli kostra jen
svázaná u stromu,
lebka ohlodaná,
jak osud chtěl tomu.

Básničky

23. října 2006 v 13:34 | Jackie |  ...Moje básničky
Tak. Poslední dobou mě škola čím dál víc nudí, takže čas tam strávenej používám k vytváření básniček. Třeba jen dneska jsem napsala čtyři!!! :o) Tak jsem založila novou rubriku s názvem Moje básničky. Doufám, že vám to nevadí... Mě totiž básničky bavěj, ale nevim jak vás... Takže prosím hlasujte v anketě, ano? Jinak bych ten volnej čas použila ke svýmu vzdělávání... :o) Díky za pochopení... :o)

Anketka :o)

22. října 2006 v 12:00 | Jackie |  Ankety
Mám pro vás další zprávičku. Strašně mě baví dělat ankety, tak tady budou přibejvat asi často... :o) Tahle anketa je taková těžší. Teda aspoň pro mě. Já sama nevím, jak bych se rozhodla. Musím vám trochu ujasnit situaci, ke který chci, abyste se rozhodli. Harry, Ron a Hermiona vypátraly zbývající viteály a zničili je. Čeká je rozhodující a poslední bitva proto Voldemortovi. Na jejich straně stojí všichni lidé z Fénixova řádu a ostatní, kteří se rozhodli bojovat za dobro. Na druhé straně Voldemort, smrtijedi a armáda příšer. Abych vysvětlila, proč máte v nabídce i Draca - já nevěřím, že z něj bude smrtijed. Podle mě se přidá na stranu dobra. Bude bojovat po boku Harryho. A teď, musíte obětovat jednoho, kdo zemře, aby mohl Harry Voldemorta zabít. Kdo by to byl? Je to těžký, já vim, ale o to to bude zajímavější! :o) Tak hlasujte a pište komentáře! :o)

Nový vzheld blogu :o)

21. října 2006 v 23:18 | Jackie |  Ostatní
Tak... :o) S druhou kapitolou "seriálu" Záškodníci přináším i novou image blogu. Jak jsme se všichni shodli, je to zelená. :o) Já zelenou miliju, tak proto! :o) Jinak bych chtěla strašně moc poděkovat Verče, která mi tenhle obrázek poslala, protože jinak by se změna konala za hodně hodně hodně dlouho... :o) A chtěla bych moc poděkovat taky Nárii, která mi poslala odkázek na krásnej obrázek ( :o)), kterej byl bohužel špatných rozměrů, což mě strašně mrzí, protože byl skvělej! :o) A taky mě navedla na stránku, kde je obrázků strašná spousta a já je určitě použiju! :o)
To byly moje díky osůbkám, který mi moc pomohly. Jsem jim za to moc vděčná. :o) Nevim, jak dlouho tahle image vydrží, protože jak se znám, tak mě taky po chvíli začne nudit... :o) Doufám, že se vám aspoň líbí, když už nic jinýho... :o) Předem díky za komentáře s chválou... :o) Ne, dělám si srandu. Ale komentáře určitě pište!!! :o) Díky! :o) A hlavně se v tomhle zeleným moři neutopte... :o)

Obr, oliheň a suchary

21. října 2006 v 22:45 | Jackie |  ...Záškodníci
Tak... :o) Konečně jsem získala trochu času na napsání druhého dílu mojí a doufám, že i vaší oblíbené povídky Záškodníci! :o) Tak si to užijte, nevim, kdy zas bude čas... Ale určitě brzo! :o) Tohle mě strašně baví psát! :o) Fred a George jsou prostě moji favoriti... :o) Takže čtěte, užívejte si a komentujte!!! :o) Ať se to líbí! :o)
***
"Prváci, ke mně. No tak, prťata, všici co ste tu poprvý poďte ke mně. Prváci…" ozýval se hluboký mužský hlas vysoko nad nimi.
Dvojčata i Lee zaklonili hlavy a údivem otevřeli ústa.
"No teda, takhle velkýho člověka jsem ještě neviděl, vy jo?" zeptal se Lee. Když se ale podíval nalevo od sebe, kde před chvilkou kluci stáli, nikdo tam nebyl.
"Teda, to je paráda. Jak to, že jste tak velkej, pane obře?" zeptal se Fred, který se postavil přímo pod obra a zatahal ho za cíp kožené bundy, aby ho zaregistroval.
"Vy ste musel jako malej vypít nějakej nabobtnávací lektvar a už vám to zůstalo, ne?" zašklebil se George. Respekt mu očividně nic neříkal…
"Čekal sem, kdy se vobjevíte… Vy musíte bejt Weasleyovic, co? Znám vaše… Skvělý lidi. A já nejsem žádnej pan obr, pro vás dva specielně jsem Hagrid," usmál se obr a kluci žasli. To už se k nim přiřítil i Lee, aby se s Hagridem seznámil.
"Tak jo, všechny prváci poďte sem dolu za mnou. Bacha ať neuklouznete, přistáli byste rovnou v jezeru a něco by vás mohlo sežrat," řekl a nevšímal si toho, jak se většina dětí rozklepala a s obavami po sobě koukala.
Rozsadili se do loděk. Fred, George a Lee jeli s Hagridem.
"Co jsi to říkal, že je v tom jezeru?" zeptal se George Hagrida.
"Já nevim, všechno možný. Vobří voliheň, jezerní lidi a různá jiná havěť," odpověděl Hagrid. Po jeho slovech se jejich loďka mírně zatřásla, jako by do ní něco zespoda strčilo.
"To byli jezerňáci. Nelíbí se jim, když o nich takdle mluvim… Havěť jedna." Poslední slova si Hagrid zašeptal pod vousy. Ale zdálo se, že jezerní lidé měli lepší sluch než si myslel. Loďka se znovu zatřásla, tentokrát mnohem víc.
"Já bych chtěl vidět tu obří oliheň," řekl Lee a naklonil se z loďky nad hladinu.
"Jednou ji uvidíš. Máme ji tady ochočenou. Poslouchá jak pes. Přiběhne pokaždý, když zaplácáš dlaní o hladinu vody… Ale teď bych ti to radil nezkoušet. Děcka by se mohly vyděsit," dodal rychle Hagrid, když viděl Leeův dychtivý výraz.
"Vyděsit?" zašklebila se na sebe dvojčata sborově. Pak jednali jak podle plánu.
"Hagride? Co to je támhle nalevo? Tam nahoře?" zeptal se George s předstíraným zájmem.
"To je můj dýňový záhon…" začal obr vyprávět.
Zatím na druhé straně loďky začal Fred nenápadně plácat dlaní o hladinu vody, přesně jak Hagrid říkal. Chvíli se nic nedělo, potom se začala vířit hladina. Nejdřív po ní běhaly jen menší vlnky, potom větší a nakonec se jejich loďka houpala tak, že málem nabírala vodu. Z hladiny těsně u ní se vynořilo dlouhé chapadlo. Poté druhé, třetí… Všude bylo najednou tolik křiku… Děti na všech loďkách se začaly klepat strachy. S děsem v očích koukaly na obrovskou příšeru, která se začala nořit z hlubiny. Jediní, kdo byli z této situace nadšení byla samozřejmě dvojčata, Lee a Hagrid, který se díval na obří oliheň s neskrývaným vzrušením a zalíbením. Psychická labilita dětí však byla přednější než Hagridova touha pohrát si s obří olihní. Proto hlasitě dvakrát za sebou zapískal na prsty a oliheň se, ač očividně nerada, ponořila zpátky pod hladinu.
"No to byla paráda. Můžu ještě jednou?" zeptal se Fred a už se zase natahoval k hladině.
"Ne. Rači se uklidni mladej a sedni si na svý místo, jo?" snažil se být Hagrid vážný, ale koutky mu stejně cukaly. Tohle byli pěkní rošťáci. S těmi si na škole ještě užijí.
***
Za stromy se začaly rýsovat obrysy hradu. Ten pohled donutil zmlknout i dvojčata a ti, kteří se ještě třásli nad setkáním s největším obyvatelem jezera, na to rázem zapomněli. Byla to krása. Hrad byl obrovský. Měl nespočet věží a v některých oknech se svítilo. Měsíc, který nad hradem zářil tomu všemu dodával nádech romantiky. Leckterým děvčatům uniklo nadšené "ach".
"To je síla," řekli kluci sborově. Bylo to to jediné, na co se v tu chvíli zmohli.
Když přirazili ke břehu, vyškrábali se z loděk, rozloučili se s Hagridem a šli dovnitř do hradu. Nad schodištěm v rozlehlé hale na ně čekala postarší, přísně vyhlížející čarodějka.
"Tak s touhle rozhodně sranda nebude. Na tu si budem muset dávat bacha," pošeptal kamarádům Lee.
"Já vím kdo to je. To je McGonagallka! Bill a Charlie mi o ní vyprávěli! Je to ředitelka Nebelvíru… No potěš… Asi se budem muset připravit na spoustu školních trestů, Frede," řekl George.
"Ty budem mít stejně od každýho," zašklebil se Fred na oplátku. "Ale tohle bude rozhodně drsnější."
"Chlapci a děvčata, vítejte ve Škole čar a kouzel v Bradavicích. Následujte mě prosím do velké síně, tam budete zařazeni do jednotlivých kolejí," otočila se na podpatku a prošla dvoukřídlými dveřmi do obrovského sálu. Byly tam čtyři stoly a u nich studenti vyšších ročníků. Všichni na ně zvědavě koukali.
"Přijdu si jak za výlohou," pošeptal Fred bratrovi i přes to, že jemu se jako všem ostatním nervozitou klepala kolena.
Poté klobouk na stoličce na stupínku začal sám hýbat. Nad lemem se mu udělala díra, která, jak se později ukázalo, byla ústa. Klobouk začal chraplavým hlasem zpívat (pokusila jsem se něco složit, ale byla to hrůza, takže to nechám… :o)). Byla to krásná píseň o zakladatelích všech čtyř kolejí, o ctnostech a jedinečnosti každé z nich. Když klobouk dozpíval, ozval se bouřlivý potlesk. To trochu uvolnilo atmosféru a někteří prváčci se začali dokonce usmívat.
"Nyní postupně přečtu vaše jména a vy sem po jednom budete přicházet. Sednete si na stoličku, dáte si na hlavu Moudrý klobouk. Ten vás zařadí koleje, ve které budete prožívat následujících sedm let. Austinová, Barbara," přečetla profesorka první jméno na seznamu. Dívka s mrtvolně bledým obličejem pomalu vystoupila z davu a šla se posadit na stoličku. Klobouk, který si posadila na hlavu byl moc velký a spadl jí přes obě uši. Nebylo jí ani vidět do obličeje. Chvíli jako by klobouk váhal a potom vykřikl "Havraspár". Všichni začali tleskat, ale řev od havraspárského stolu byl přímo ohlušující.
Následovalo několik dalších, ale ty dvojčata neregistrovala. Kromě těch, kteří přišli do Nebelvíru, jejich vysněné koleje. Byli tam všichni z jejich rodiny a oni doufali, že by se tam mohli dostat.
"Lee Jordan," přečetla profesorka McGonagallová další jméno. Lee vystoupil z davu se vztyčenou hlavou. Sedl si na židličku, chvíli netrpělivě čekal a potom… "Nebelvír" zakřičel Moudrý klobouk. Dvojčata se zaradovala a mrkla na Leeho, který se šťastně potácel k nebelvírskému stolu. Teď zase seděl jako na trní a čekal, kdy přijdou na řadu dvojčata.
Zbyli tam skoro poslední. "Weasley, Fred," přečetla konečně McGonagallová. Chlapec vykráčel na stupínek s potutelným úsměvem na tváři. Sedl si na stoličku, nasadil si klobouk a čekal. Dlouho se nic nedělo. Ostatní se začali divit - nikdy to takto dlouho netrvalo. V tu chvíli Moudrý klobouk zakřičel, co bylo pro všechny překvapením…
"Nemohu ho zařadit!" Všichni jen koukali s otevřenou pusou. To není možné, to se nikdy nestalo. Moudrý klobouk ho MUSEL někam zařadit.
"Co se stalo?" zeptala se profesorka McGonagallová směrem ke klobouku. To už si ho chlapec sundal z hlavy a plácnul se do čela.
"Proboha," řeklo dvojče hraně. "Já se omlouvám. Já jsem George, ne Fred. Promiňte, občas se pleteme i mezi sebou," uklonil se a vrátil se mezi ostatní, co čekali na zařazení. Celý sál propukl v neovladatelný smích. Všichni začali tleskat. Dokonce i učitelský zbor to považoval za dobrý žert. Bavili se všichni až na jednu osobu. Osobu s krátkými zrzavými vlasy a pihami na nose, která seděla u Nebelvírského stolu.
To už přišlo ke stoličce druhé z dvojčat.
"Jste si jistý, že se jmenujete Fred Weasley?" zeptala se profesorka McGonagallová a na tváři se jí objevilo něco, co vypadalo jako úsměv, i když měla rty pevně stisknuté k sobě.
"Ano, stoprocentně," řekl Fred. Teď už ale tak sebejistý nebyl. Toužil se dostat do Nebelvíru. A přál si, aby se tam dostal i bratr. Pomalu a nejistě si sedl na stoličku, ale ani si nestihl dát na hlavu klobouk, který hned zakřičel "Nebelvír".
Fred byl tak překvapený, že nejdřív nebyl ničeho schopný. Teprve, když si uvědomil, co se právě stalo, začal skákat radostí a rozhazovat rukama. Najednou z ničeho nic v návalu radosti skočil kolem krku teď už ředitelce jeho koleje, profesorce McGonagellové. Celá síň se začala smát ještě víc. To se ještě nestalo, co si kdo pamatoval. I profesorka McGonagallová koukala trochu zaraženě.
"Uklidněte se, pane Weasleyi a běžte si sednout ke svému stolu. Nejsem trampolína, abyste na mě takhle skákal," řekla opět přísným hlasem, i když jí koutky úst cukaly v úsměv. Fred se uklidnil a běžel ke stolu, kde se bouřlivě přivítal s Leem.
"Teď jste na řadě vy, pane Weasley číslo dvě," řekla profesorka. Bylo jasné, jak to bude pokračovat. Jako u předchozího, klobouk vykřikl "Nebelvír", ještě než se dotkl jeho hlavy. Zbylých prváků si nikdo ani nevšiml, všichni byli zaujatí dvojčaty, kteří teď křepčili kolem stolu spolu s dredatým chlapcem, který měl stejnou radost jako oni.
"Frede, Georgi, ihned si sedněte. Chováte se nevhodně a děláte ostudu," řekl někdo, kdo se pře nimi z nenadání objevil.
"To ty děláš ostudu. Běž radši napsat mamince a starej se o svoje, jo ty suchare nafoukanej? Dej nám pokoj, Percy" odpálkoval staršího bratra George.
***
Po vydatné večeři se kluci sotva odkouleli do ložnice, kterou jim ukázali prefekti jejich koleje. Usínali svědomím, že lepší začátek tady si rozhodně přát nemohli. Jsou v nebelvíru, mají nového kamaráda a navíc je už první den znají celé Bradavice jménem… :o)

Pár zpráviček a anketa! :o)

20. října 2006 v 20:02 | Jackie |  Ostatní
Tak. Mám pro vás pár zpráv. První je špatná. Pokráčko Záškodníků nebude dneska, jelikož se mi protáhnul tanečák. Napíšu to zejtra. Nic neslibuju, ale slibuju, že se pokusim! :o) Jinak jsem se chtěla zeptat na váš názor ohledně změny blogu. Hlasujte v anketě. Můžu vám, říct, že si fakt nevim rady, co dělat... A nevim jak s tou zelenou... Přece jen jí má sluněnka a já bych se nechtěla opičit, i když je to moje nejoblíbenější barva... :o) Takže pište svoje návrhy, moc se na ně těšim. A omlouvám se za ty Záškodníky! :o)

Šroubovák, hřebíky a leukoplast

19. října 2006 v 19:02 | Jackie |  ...Záškodníci
Tak. K mé a určitě i k vaší velké radosti jsem dneska sesmolila první kapitolu povídky Záškodníci. Už jsem říkala, je to ze života Freda a George. Dnešní kapitola je dost krátká, ale chtěla jsem tu příští začít scénou s Hagridem... :o) Ani nevim proč, když nevim, co se tam stane... :o) Tak tady to máte. :o) A věnuju ji Närii, spřízněný duši, která si ji tak moc přála... :o)
***
"Frede, Georgi, kde sakra zase vězíte? Okamžitě sem pojďte! Co děláte pod tím vlakem? Koukejte ihned vylézt! Za chvíli už to pojede," zuřila paní Weasleyová.
Tihle kluci jí dávali pořádně zabrat. Nevěděla, co bylo špatně. S Billem a Charliem nikdy problémy nebyly, o Percym ani nemluvě. Tyhle malá neposedná dvojčata si prostě dělala co chtěla. Už v kouzelnické porodnici se ukázalo, co budou zač.
"No, budou to pěkná kvítka," řekl léčitel a stíral si z obličeje Fredův oběd.
"Ale jsou krásní," řekla sestra a naklonila se k Georgovi, aby ho pošimrala na bříšku. Vzápětí taky potřebovala ubrousek, protože se jí ten nezbeda trefil přímo do očí.
"No, zdá se, že načasování a trefu mají perfektní. Ani je nebudeme muset nosit na nočník," zasmál se pan Weasley.
Tím však všechna sranda skončila. Aspoň pro rodiče Weasleyovi. Teď bylo dvojčatům čerstvých jedenáct let a chystali se na první cestu do Bradavic. Paní Weasleyová se bála, aby neměli nějaký velký průšvih. Doma je uhlídala jen, když je měla neustále na očích. Ale tam budou chvílemi i úplně bez dozoru… Měla strach, jak by to mohlo dopadnout.
"No tak, šup, nebo to nestihnete! Frede, drahoušku, proč máš celé ruce černé? Od čeho to máš? A co jste vlastně dělali pod tím vlakem?" zeptala se podezřívavě.
"Nic, mami," vymlouval se Fred.
"Neboj, fakt nic nedělal, já ho kontroloval" dodal George, když viděl její zkoumavý pohled.
Na rozloučenou jim maminka dala ještě pusu na tvář a div je nerozmačkala, jak je objímala. Nakonec se jim před paní Weasleyovou, která měla na krajíčku, že jí opouštějí další dva synové, podařilo utéct. Kluci ještě zamávali z okýnka a hodili malý balíček jejich mladšímu bráškovi Ronovi, který je byl vyprovodit. Vlak už zmizel za zatáčkou a Ron pracně rozbaloval balíček…
"Pavouci! Uáááááááá!" začal ječet, "dárek" od dvojčat upustil na zem a utíkal pryč.
"Frede, Georgi, já vás uškrtím," řekla si paní Weasleyová pod vousy a běžela za synem.
***
"Škoda, že jsme neviděli Ronův výraz, muselo to stát za to!" zasmál se Fred.
"Ani jsem to vidět nemusel… Tohle jsme mu udělali už několikrát. Ale pořád mě to nepřestává bavit," přidal se George. "Jako bych ho slyšel. Uáááááá! Pavouci!"
Oba se začali smát, že si ani nevšimli malého dredatého kluka, který stál u dveří a koukal na jejich představení s pusou od ucha k uchu.
"Koukám, že tady se nudit nebudu. Můžu si přisednout?" zeptal se s úsměvem.
"No jasně, když se nejdřív identifikuješ," zatvářil se Fred naprosto vážně.
"OK. Jmenuju se Lee Jordan, velikost boty 5, míry 90-60-90, oblíbená barva růžová, nejoblíbenější zpěvák Dan Nekonečný, jo a abych nezapomněl, jsem tak trochu homosexuál. A jak se jmenuješ ty, hošku?" nahodil svůdný úsměv a usadil se Georgovi na klín.
"Ó, tak to tě neberem. Vůbec ses nezmínil o Paris Hilton," vrátil mu to Fred.
Následoval výbuch smíchu. Vypadalo to, že kluci narazili na někoho, kdo jim kápnul do noty… Když se kluci kapku uklidnili, podali si na vzájem ruce.
"Já jsem Fred Weasley a tohle George."
"Fajn. Existuje nějakej způsob jak vás rozeznat? Třeba že George má větší hlavu nebo Fred delší nohy…" usmál se Lee. Tihle kluci se mu zdáli moc fajn. I dvojčata si Leeho hned oblíbila.
***
Bylo už dávno po poledni a kolem jejich kupé jela postarší mladá čarodějka, která tlačila vozík se sladkostmi a všemi druhy kouzelnického cukroví.
"Dobrý den, slečno. Copak nabízíte?" zeptal se medovým hlasem George.
"Mám tady všechno cukroví, jaké si budete přát. Dýňové paštičky, Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, Čokoládové žabky a spoustu jiných. Tak co to bude?" zeptala se mile.
"No, já bych si dnes dal něco obyčejného… Třeba šroubovák, hřebíky nebo leukoplast," řekl Fred úplně nevzrušeným hlasem. Mít za taťku blázna do světa mudlů se občas vyplatí, říkal si v duchu.
"Šrouboco? Takovou sladkost neznám… Ani to ostatní… Já toho Arkana vážně přerazím, slíbil mi, že mi dodá nejnovější cukrovinky a chybí mi všechno z toho, co jste si přáli… Moc se omlouvám, chlapci, nezlobte se… Nedáte si místo toho něco jiného?" zeptala se.
"Ne, nedáme si nic, viď, Frede… Měl jsem chuť na hřebíky… Tak nic, nashledanou," odpověděl George a s hraným zkroušeným obličejem zavíral dveře jejich kupé.
"Ale zlatíčka, vemte si aspoň každý Bertíkovy fazolky, ať vám to není líto. A máte to ode mě zadarmo. Slibiju, že příště už budu mít to, co si budete přát." S úsměvem odešla.
"No teda, kluci… To bylo něco," zatvářil se Lee obdivně, když se přestal dusit smíchy. Hned se dali do ochutnávání fazolek a ani si nevšimli, že už se začalo stmívat. Zaregistrovali to, až když se vlakem ozval příjemný ženský hlas, který říkal, aby si oblékli hábity. Sotva to udělali, už začal vlak brzdit a oni museli vystoupit.
***
Tak co? Prosím, nebuďte moc krutí... :o) Jinak obrázek mám opět od Verči... Nebo spíš jsem nesehnala moc těch, který by tam nebyly... :o) A ty co na blogu nemá se mi zas nelíbili... :o) Takže prostě tohle je od Verči, jejíž blog najdete vlevo k kolonce oblíbený stránky. :o)