Tak trochu jiná...

21. června 2006 v 17:12 | zuzáček |  Moje výtvory :o)
Tak trochu jiná…
Ahoj. Myslím, že bude nejlepší kdybych se nejdřív představila a hlavně popsala. Jmenuju se Zuzka, je mi 16 let a příroda mě nadělila vyvinutým poprsím, díky němuž se zdám starší a které by mi samo o sobě nevadilo, ale také širokými boky a - řeknu to naplno protože jinak to fakt popsat nejde - prdelí jak kredenc. Prostě nejsem žádná modelka. Já sama jsem se se svou postavou smířila, dokonce i s narážkami ostatních, kterých není málo. Dříve jsem se kvůli narážkám stahovala do sebe, nikomu nevěřila a nikoho k sobě nepouštěla. Ani teď není snadné získat si mojí důvěru. Časem jsem se se svým "handicapem" naučila žít a dokud mi to nikdo nepřipomene, skoro si na to ani nevzpomenu…teda pokud zrovna nejsem v obchodě s maxi velikostmi a nesnažím se marně vecpat do kalhot. Ale svůj nedostatek sebedůvěry nahrazuji vtipem, drzostí a ukecaností. Není nic co by mi dokázalo vyrazit dech nebo na co bych neměla odpověď. V okruhu svých časem prověřených kamarádů jsem oblíbená, už mě znají. Mám je moc ráda, neumím si představit nemít je.
Ráno jako každé jiné - vstanu a kouknu se do zrcadla na skříni naproti posteli. Bože, může to bejt ještě horší? Okomentuju se smíchem svoje polodlouhé vlasy, které mi trčí na všechny strany a samozřejmě svojí postavu v pyžamu. Odploužím se do koupelny, osprchuju se a snažím se ze sebe aspoň trochu udělat člověka, aby se mě ve škole zas tolik nelekli. Nakonec si obléknu volné kalhoty, které to všechno aspoň trochu zamaskují a velké sportovní tričko. Takových mám spousty, vyžívám se v tom. I když moje horní polovina těla vypadá vcelku dobře, snažím se, aby to bylo aspoň všechno trochu úměrné.
"Dobrý ráno" zahučim na naše. "Dobrý. Dneska jedem s tátou pro ty dlaždičky do koupelny jo?" připomene mi máma už snad postý.
"Jasan, nespěchejte" opáčim.
"Tak mi budem doma než přídeš ze školy, aby se ti moc nestejskalo, jo?" provokuje taťka.
Jen zabručim a jdu pryč. Dneska na ně fakt nemám náladu. Máme tělák - nejhorší předmět na světě. Nemám ráda pohyb takhle poránu. Vlastně nemám moc ráda pohyb vůbec. A představa holek ze třídy v úžasnejch upnutejch sportovních úborech mi na sebevědomí taky nepřidá.
Cestou do školy nedávám pozor na cestu. Jak se zdá, nejsem sama protože do mě nějakej chodec - stačim zareagistrovat, že je to docela hezkej kluk - nechtěně vrazí. Rozhodně to ale nebyla jen moje vina.
"Bacha tlustoprdko! To neumíš dávat pozor na cestu? Nebo přes ty svý špeky nevidíš?" začne na mě ten imbecil ječet. Ale na takový situace už jsem zvyklá. Klidně k němu přijdu, postavím se před něj a když se na mě začne šklebit a přidá i pár nadávek, strčím do něj, podkopnu mu nohy a shodím ho na záda. Nakonec mu jemně šlápnu nohou na krk, ovšem jen tak, abych mu nic neudělala. To všechno se semele tak rychle, že ten sr*č ani neví, jak se octl na zemi.
"Co to…" začne koktat.
"Ještě ňáký poznámky, demente?" zeptám se ho provokativně a usměju se. "Kdybys neměl ptáka většího než mozek, ukopla bych ti hlavu… ale je mi tě líto. Koukej vypadnout, než se fakt naseru." pustim ho. Veme nohy na ramena a zdrhá.
"Páni, to bylo slušný" ozve se za mnou. Je to můj nejlepší kámoš Marek, každé ráno mi jede naproti na skejtu.
"Čau, zvíře" usměju se a plácnem si na pozdrav. Marek je stejnej exot jako já, možná proto si tak rozumíme. Cestou se ještě chlámem tomu klukovi, kterýho sem si cestou podala.
Ve škole se pozdravím se všema kámošema. Marek začne barvitě líčit událost z rána a ostatní se nepřestávali smát.
"Hele a jak ten kluk vypadal?" zeptala se kámoška Míša. Mohlo mi bejt jasný, že ji tohle bude zajímat. Zajímali ji kluci všeho druhu, vzhledu i věku.
"No takovej vysokej, blonďatej modrookej, namachrovanej…" začnu vypočítávat na co si vzpomínám.
"A neměl na sobě náhodou odrbaný džíny, těsný červeno-bílý tričko a přes něj modrou mikinu na zip?" zeptá se mě opatrně Míša.
"A víš, že jo?" zamyslim se. "Jak to víš?" zeptám se.
"No… víš… to je totiž syn našeho říďase! No já s nim jednou měla úlet…" dodá, když se všichni nechápavě podíváme, jak to ví.
Najednou se z rozhlasu ozve hlas našeho říďase. A sakra - chce, abych za ním přišla do ředitelny.
"Tyjo to je určitě kvůli tomu namyšlenýmu zmetkovy" domýšlí si Marek. "Já ti dyštak dosvědčim, žes byla v právu. Drž se!" dodá a stiskne mi ruku.
Já sem absolutně v pohodě. Za to, co sem udělala tomu grázlovi se nestydim a omlouvat se rozhodně nehodlám. A v ředitelně taky nejsem poprvý. Ne, že bych byla nějaká výtržnice, ale rozhodně si nenechám nic líbit. Zvlášť, když se jedná o narážky na můj vzhled.
Rozhodně zaťukám na dveře ředitelny. Když mě říďa pozve dál, na nic nečekám a spustím.
"Pane řediteli, jestli se jedná o ten incident s vaším synem, tak…" nenechá mě domluvit.
"O co s mým synem? Ale to je teď jedno, posaďte se prosím." Zaraženě si sednu - co může chtít, když ne tohle? Já nic jinýho neprovedla…teda aspoň ne v poslední době!
"Víte, to co vám chci říct, je opravdu moc nepříjemné." Jeho výraz mě opravdu děsí. Tak ať už se konečně vyžvejkne ne? No co - třeba se vyhnu těláku, to by mi rozhodně nevadilo.
"Jedná se o vaše rodiče. Měli nehodu." po doznění těch slov ve mně hrkne.
"Ne, to není možný! To…to ne!" dostanu ze sebe. "Co je s nimi? Kde jsou?" vyletím až převrhnu židli.
"Je mi to líto. Váš… váš otec zemřel na místě a vaše maminka leží v kómatu v městské nemocnici…"
Ani ho nenechám domluvit, otočím se a vyběhnu z kanceláře. Nemůžu tomu uvěřit. Běžím pořád dál chodbou a nic nevnímám. Ani ředitele, který na mě křičí, ani spolužáky, kteří za mnou běží. Vyběhnu ze školní budovy a rozhlédnu se, abych se zorientovala. Pak se rozběhnu doprava, směr nemocnice. Běžím pořád dál, o ničem nepřemýšlím. Málem vběhnu pod kola jednoho auta, ale je mi to jedno. Konečně dorazím do nemocnice. Rozrazím dveře tak, že se odrazí do zdi a zůstane tam díra po odloupnuté omítce. Je mi to jedno. Všechno je mi jedno.
Doběhnu k recepci a vyrazím ze sebe: "Jiřina Brožová". Recepční na mě chvíli kouká, ale mě ta chvíle přijde jak hodina. Mám chuť po tý naondulovyný pipce hodit počítač, do kterého je tak zakoukaná, ale ovládnu se.
"Jiřina Brožová! Kde ji najdu? Dělej sakra!" vychrlím ze sebe sotva, ještě udýchaná po tom běhu. Nejsem na to zvyklá.
"Pokoj 39" vykvoká se konečně. Na nic nečekám a rozběhnu se chodbou. Znám to tady moc, dobře, loni tu byla babička na operaci. Stejně jí nepomohla. Od té doby to tu nesnáším.
Doběhnu na pokoj a uvnitř leží maminka a kolem ní stojí asi čtyři doktoři. Opravdu nevypadá dobře. Hlavu stejně jako ruce má ovázané, ale malé oděrky na tvářích a krví slepené vlasy jsou stejně vidět. Všude od ní vedly hadičky a kolem bylo šíleně moc přístrojů.
"Co se jí stalo? Co jí je?" zařvu na nejblíž stojícího doktora a vrhnu se k němu.
"Ale tady nesmíte…" pokouší se mě zarazit.
"Na to vám kašlu. Řekněte mi teď hned, co je s mojí mámou!" zařvu na něj.
"Auto s vaší matkou a vaším otcem srazil kamion. Řidič jel celou noc a usnul za volantem. Váš otec umřel okamžitě, vaše matka je ještě v komatu. Nevím, co se bude dát dělat, je na tom hodně špatně." ujal se toho jiný doktor. Myslela jsem, že se mi to jen zdá. To nemohla být pravda!! Moji milovaní rodiče… Vtom začaly všechny přístroje nahlas pípat. Všichni - já i doktoři - jsme sebou trhli. Hned se k ní vrhli.
"Ztrácíme jí. Připravte…" všechno mi to začalo splývat. Začala jsem brečet jak blázen.
"Mami!! Maminkoooo…" začala jsem křičet. Někdo mě chytil za ruku a odtáhl pryč. Neměla jsem ani sílu se bránit. Jen jsem stála na chodbě, brečela a čekala, co bude. Nakonec z jejího pokoje začali vycházet doktoři. Při pohledu na ně mi bylo jasné, co se stalo. Všichni měli svěšené hlavy. Tvářili se smutně. Snažili se na mě povzbudivě usmívat, ale nějak jim to nešlo. Otočila jsem se k člověku, který mě vytáhl z pokoje, objala ho a začala brečet. Ani jsem nevěděla, kdo to byl. Bylo mi to jedno. Když jsem se po době uklidnila, vzhlédla jsem a poznala, že mě objímá Marek, taky celý uplakaný. Znal moji maminku, byla jako jeho druhá máma.
Odvedl mě domů. Z breku jsem usnula, prospala celý druhý den, jen s přestávkami, kdy jsem brečela. Několikrát za mnou byl Marek i ostatní z party, nechávali mi kolem postele kytky a všechny ostatní utěšovací prostředky. Byla jsem za jejich podporu ráda, ale rodiče mi to vrátit nemohlo. Probudil mě až další den neznámý chlap.
Rychle jsem se na posteli posadila a až pak mi došlo, co se stalo. Zase se mi draly slzy do očí.
"Dobrý den, slečno Brožová." začal mluvit. "Jsem Radek Just ze sociálky. Jedná se o věc s vašimi rodiči. Nejdřív bych vám chtěl projevit upřímnou soustrast. Ale je tu mnoho věcí, které musíme probrat." Vůbec jsem jeho slova nevnímala. Teď pro mě nebylo nic tak důležité. Moji rodiče jsou po smrti, na ničem už mi nezáleží. Probudila mě až jedna věta. "Jelikož nemáte už žádné žijící příbuzné v České republice, budete muset žít u své vzdálené tety v Německu."
"To snad nemyslíte vážně!" začala jsem na něho ječet. "Vám nestačí, že jsem přišla o rodiče, chcete mě ještě připravit o kamarády? Nikdy!!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 simča simča | Web | 24. června 2006 v 16:42 | Reagovat

hezký...tak další díl!

2 Lucik Lucik | 12. července 2006 v 18:39 | Reagovat

:'( a to se jako vážně stalo ?? tak to je síla ... já sem byla u toho když mi umřel kamarád a stačilo mi to ale mamča ... to by na mě bylo moc

3 Nikysek Nikysek | 12. července 2006 v 19:54 | Reagovat

chudáčku,to je stašnééé.........nedokážu si představit žít bez mámy a táty....to proste musí bejt staršnééé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama